Tradice a zvyky

Fašank

V dřívějších letech se v neděli odpoledne mládež a ženáči scházeli ne všech čtyřech hospodách. Nesměly při tom chybět ani šardické ženy, zvané „baby“. V každé hospodě hrála jiná hudba. Na pokyn státků, kteří pořádali hody a téměř všechny zábavy, pak všichni vyšli před hospodu, kde hudba zahrála několik skladeb a za zpěvu a cifrování byl fašank zahájen.
O fašankovém pondělí pak chasa chodila po dědině v několika skupinách a to bylo po celý den slyšet píseň „Fašanku, fašanku, už je tě namále, jako téj rosenky na zelené trávě“ a další písně. Během tohoto dne se prováděly různé taškařice a zejména maškary byly středem pozornosti. Přitom se něco ukradlo, snědlo a hlavně se škádlila děvčata. V domácnostech se smažily koblihy, v zámožnějších rodinách i milostě. Ženy dost popíjely, hlavně sladkou kořalku, prý na to, aby slepice „kvočny“ vyseděly co nejvíc kuřátek.
V úterý se pak hlavně u mládeže projevovala značná únava, proto zábava začínala až po setmění. Na tento den se těšilo hlavně několik jedinců, obvykle starších, kteří udávali fašankové zábavě ten správný ráz, dbali na dobrou úroveň a hlavně aby bylo veselo. Zpívali žertovné písně, poroučeli se stárkama sóla, která pak museli muzikantům zaplatit sami stárci, nebo nějaký mládenec, který se zapomněl oženit.
V takové družné náladě se dospělo až k půlnoci, kdy fašanková zábava vyvrcholila k dramatickým scénkám, které v mnohém připomínaly staré lidové hry. Úplným vyvrcholení a závěrečným aktem byl pak obřad pochovávání basy, při kterém ten, kdo znázorňoval faráře, prosil, aby byli šardičtí uchráněni různých pohrom a nepříjemných událostí. Na každou takovou prosbu pak bylo sborově odpovídáno slovy „vysvoboď nás pane“. Když byla basa pochována, zahráli muzikanti marš a to znamenalo konec zábavy. Po půlnoci se už nesmělo hrát a tančit, protože byla Škaredá středa a tím i půst. Hrát se mohlo začít až o Velikonocích. Fašanková tradice byla u nás na určitý čas přerušena, ale v posledních letech byla obnovena v podobném provedení, hlavně pokud se týká obřadu pochovávání basy.

Velikonoční šlahačka

Pomlázkové právo (právo šlahání) začíná pro chlapce o půlnoci z neděle na pondělí, ale obvykle se začíná až v pondělí ráno. Chlapci obcházejí ve skupinách všechny domy, kde bydlí děvčata, o které mají zájem. U školáků pak obvykle děvčata ze svých tříd, ale jiné. A tak lze uvést, že na šlahačku se těšívají hlavně děti a mládež. Dříve se šlahačky zúčastňovali i party mladých ženáčů. Při šlahačkové obchůzce dříve ženáči měli prádelní koš, který jim nosívaly obvykle děti a do koše jim děvčata a hospodyňky dávaly syrová vejce. Po skončení se vejce prodaly a peníze pak posloužily při večerní zábavě. Každá skupina ženáčů měla i svého harmonikáře. Dětem se dávají obvykle vařená vajíčka, sladkosti a peníze. V pondělí odpoledne platí už ženské právo, ale tato výsada se v současné době vzhledem k pracovnímu úternímu dni většinou nedodržuje. Chlapci na ženské právo moc nehledí a mnoho jich chodí po šlahačce celý den a ti nejvytrvalejší až do nočních hodin.

Šardické hody a jejich průběh

Šardický kostel je zasvěcen svatému Michalu, proto se právě k tomuto svátku každoročně konají hody. Hodové veselí začíná v sobotu taneční zábavou. V neděli pak kolem čtrnácté hodiny je sraz krojované mládeže a dalších občanů pod májů, kde už vyhrává hudba, takže se tam i tančí. Pak se za doprovodu hudby vydá průvod obcí pro stárků a stárky. Neurčuje se první a druhý stárek, ale jde se nejvhodnější cestou, vždy pro chlapce. V čele průvodu jdou krojované děti, které vede někdo ze starších, za nimi pak v jedné řadě chlapci a v druhé děvčata, to proto, když je děvčat víc, aby chlapec nešel se dvěma děvčaty, což by sice nevadilo, ale pak při tanci by musela jedna stát, což nedělá dobrý dojem. Za těmito krojovanými jde hudba, za ní mladí ženáči v třaslavicích a vyšívaných košilích, svobodní jsou vždycky v parádních krojích. V závěru průvodu jdou pak další občané a hosté v civilních šatech, kteří se řadí libovolně. Toto chození pro stárků a stárky se provádí až od roku 1959.
Když přijde krojový průvod k prvnímu ze stárků, tak chasa a mladí ženáči zpívají:“Šardičáci, šardičáci, kde vy máte stárka? (dvě sloky). Po zpěvu zahraje hudba píseň v polkovém rytmu. Pak vyje z domu stárek a říká:“Já vás, chaso milá, já vás vítám k nám …“. Pak zavýská, hudba zahraje intrádo. Chasa a ženáči pak zpívají píseň:“Když jsem na koníčka sedal, tatíček mě vínka podal ….“. Hudba pak hraje k tanci. Mezitím je všem podáno dost sladkostí (koláče a cukroví) a různého pití a tak je tomu u všech. Když je pěkné počasí, tak se od domů stárků a stárek nepospíchá, takže se ještě zpívá:“Když se dívča vydávalo, šohájek pod okny stál ……“. Pak se řadí průvod a jde se k první ze stárek u jejíž domu se zpívá: „Tluču, tluču, otevřete, nechal jsem klobouček u děvčete…..“. Zpívají se tři sloky a každou hudba zahraje ve valčíkovém rytmu. Pak dává stárka stárkovi v písni opěvovaný klobouček na hlavu a přitom zpívá: „napij se stárečku napij, napij se zhluboka ….“ (dvě sloky). Také tuto píseň hudba hraje ve valčíkovém rytmu. Pak si stárka klekne na židli, na druhou židli si stoupne stárek a za intrády hudby je chasa oba zvedne, zavdají jim vínka ti se pak ve vrchu políbí. Po tomto se zpívá píseň: „Hore dědinů, chlapci chodijú a oni idú k nám ….“(3 sloky). Opět hraje hudba ve valčíkovém rytmu. Pak se pět tančí a následuje odchod v průvodu k dalšímu stárkovi a stárce, kde se odbývá tentýž pořad. Z dalších písní, zpívaných při hodách v Šardicích jsou to písně: „V tom šardickém poli cosi červeňá sa ……“, „Nalej ty mně šenkérečko máz vína ….“, „V tom šardickém vinohradě hrozny zrajú …“ a další.
Když obřad u domů stárků a stárek skončí, jde se v průvodu do sálu, kde následuje hodová zábava. Během odpoledne, do večeře se ale toho moc nenatancuje, protože každou chvíli přijdou skupinky krojovaných chlapců z okolních obcí a každá si zazpívá před hudbou nějakou píseň, kterou pak hudebníci zahrají, obvykle na verbuňk-vrtěnou. Stárci jim pak zavdávají vínka a stárky je vyzvou k tanci, a to se často celé opakuje.
Večer kolem 18 hodiny se jde k večeři. Pokud jsou muzikanti přespolní, tak si je krojovaní berou domů k večeři, nebo pro ně pořadatelé připraví večeři společnou v pohostinství. Po večeři pokračuje hodová zábava. Během ní je také vyhlášeno sólo stárci, sólo krojovaní a sólo přespolní. Také večer se opakují při zábavě výstupy s krojovanými skupinkami přespolních, kteří svůj příchod dají najevo zaboucháním na dveře a při příchodu do sálu jim hudba hraje pochod. V průběhu zábavy je pak hudebníkům podána půlnoční večeře a zábava pokračuje tak asi do 3 hodin. V pondělí se uskuteční taneční zábava s maškarami. Toto se pořádá od 80. let 20. století. Mládež se při ní obléká do krojů opačného pohlaví a další účastníci předvedou úsměvnou formou různé scénky ze života v obci. Přitom se skutečně pobaví jak účastníci scének tak přihlížející diváci.

Šardické svatby dříve a v současnosti

Občané Šardic stáli vždy v popředí historických událostí svým neohroženým postojem při obhajobě práv a boji za sociální práva lidu. Pracovitý lid naší slovácké obce měl a doposud má svou specifickou národopisnou tradici a tam je krojovaná slovácká svatba, kterou šardičtí dovedli příjemně naladit diváky a sami tak mohli projevit a ukázat svéráznost a slováckou bujnost.
Bezprostředně po skončení 2. světové války se předváděla šardická svatba v mnoha místech naší vlasti, zejména úspěšné přestavení ve Smetanově divadle v Praze v roce 1946, dále v Trutnově, několikrát při Slováckém roku v Kyjově, ale i v dalších místech, včetně naší obce, kdy při oslavách 700 let Šardic v roce 1986 bylo předvedení šardické krojované svatby zvlášť úspěšné. Tak jak byly svatby předváděné, takové byly dříve i ve skutečnosti. Přesný popis takové svatby je písemně doložitelný.
V posledních letech mají i svatby v obci odlišný průběh jako tomu bylo dříve. Je to asi takto: Snoubenci se spolu s rodiči dohodnou na termínu svatby a tato závazně nahlásí na místo, kde chtějí být oddáni, tj. obecní úřad, nebo v kostele. V neděli tři týdny před svatbou chodí snoubenci zvát na svatbu přespolní hosty, a o týden později zase místní hosty. Nosí sebou svatební oznámení, které při zvaní rozdávají. V některých případech zvou i na svícu, která bývá obvykle ve čtvrtek před svatební sobotou a to buď v domě nebo v pronajatých prostorách v obci.
V den svatby nastává ve svatebních domech ruch. Děvčata-družičky připínají svým mládencům voničky, které jsou parádnější než mají děti a starší svatebčané, kterým je připíná starší družička. Když přijde ženich se svými hosty k domu nevěsty, vítá je starší družička dlouhým říkáním. Po říkání ženich s hosty jdou do nevěstina domu, kde je jim nabídnuto drobné občerstvení. Mezi tím je odbýváno odprášání rodičům, které předříká družka. Po odprošení rodiče snoubencům požehnají a jde se společně do místa, kde budou oddáni za doprovodu hudby, pokud není hudba živá, poslouží reprodukovaná z místního rozhlasu. Je-li ženich přespolní, tak cestou průvod zastaví ženy a zatahují. To před každý pár svatebčanů roztáhnou zdobenou pantli a přitom je říkání, jako vítání, při kterém se svatebčanům nalévá pohárek vína, či kořalka a ti za to dají každý nějaké peníze, za které pak nastávajícím manželům něco koupí a to jim přinesou navečer na místo svatební hostiny a tyto ženy jsou převlečeny za různé maškary a předvádějí různé veselé scénky. Bývalo pěkným zvykem, že měl-li jeden, nebo oba snoubenci někoho z rodičů zemřelého, zašli na hřbitov položit na jejich hrob květiny.
Je-li oddání na obecním úřadě, účinkují při tom členky Sboru pro občanské záležitosti, které při zpěvu doprovází hudebník elektronické varhany. Pak matrikářka představí snoubence oddávajícímu, obvykle je to starosta obce, který pronese slavností řeč a provede oddání snoubenců. Tam si novomanželé předají snubní prsteny a políbí se. Pak se i se svědky zapíší do pamětní knihy, tím je oddání skončeno.
V době, kdy bylo možno oddání po OÚ i v kostele, šli někteří oddávací akt provést i do kostela, kde byli opakovaně oddáni. V poslední době je to možné buď jen na OÚ, nebo jen v kostele, takže záleží na snoubencích, co si zvolí. Po oddání se nejprve jde do domu, kde budou novomanželé bydlet. Dveře domu bývají obvykle zavřeny a je na nich napsáno v legraci, že nikdo není doma. Družba proto několikrát zabouchá na tyto dveře a přednese říkání, na které mu pak některá žena )obvykle kuchařka) z domu říkáním odpovídá, někdy říkání provádí i starší družička. Po těchto říkáních u domu musí pak ženich ukázat, jak umí štípat dříví a ze dvou podaných hrníčků musí vybrat ten pravý, čímž dokáže, zda bude pijávat vodu či víno. Nevěsta zase musí ukázat, jak bude umět chovat dítě. Když je vše odříkáno a odbyto u domu, pozvou se svatebčané dovnitř k občerstvení a pak se jde do druhého svatebního domu. K obědu jdou svatebčané do domu, ze kterého byli pozváni. Novomanželé spolu se starší družkou a starším mládencem jedou k fotografovi. Dříve při větších svatbách nechyběla i výslužka a svatbovalo se i druhý den v neděli.
Po svatebním obědě následuje volná zábava a večeře. Dříve při svatebním obědě a večeři se prováděla různá říkání. Už i svatebních zábav značně ubylo. V druhý den svatby se dělaly po obědě různé taškařice, jako holení, podkůvání a bylo kolem toho moc veselo. Někdy se to ale zvrhlo v nevhodné, neslušné scénky. dnes už svatby druhý den v neděli není.

Výslužka při svatbě

Co je výslužka, již mnozí naši občané, zvláště mladá generace, vůbec neví. Výslužka je svatební dar, který dříve dávala při svatbě starší družička nevěstě. Jedná se o stromek zhotovený z dřevěné konstrukce s dřevěnými tyčkami jako vánoční stromek, tzv. kostrbice. Na ten se navěší ozdobné cukroví z perníku, obvykle různé figurky, jako kuřátka, ovečky, srdce a podobně. Pod srdce se umístily dvě kolébky. Ostatní cukroví se rozmístní po celé výslužce. dole na podstavci jsou umístěny menší ovečky. Po svatebním obřadu se v domě nevěsty sladkosti rozdávaly a postupovalo se při tom od vrcholu výslužky. Perníkového kohouta dostane starší mládenec, kolébky kmotři, srdce svatební rodiče, panny nevěsta a starší družka, dvě větší ovečky pak svědci. Svatebčané dávali za dar z výslužky na talíř nějaké peníze pro nevěstu. K obřadu přebírání výslužky u starší družky, při příchodu k nevěstě i k obřadu rozdávání dobrot z výslužky se vztahují různá říkání. V poslední době byla výslužka v Šardicích použita v roce 1971 při Slováckém roku v Kyjově, v roce 1986 při oslavě 700 let obce, když byla předvedena na místním hřišti celá krojovaná šardická svatba, v roce 2000 pro výstavu Srdce z lásky darované v Kyjově.
Ke svatbě s výslužku vždy patřila muzika, a to již od rána. Zatímco ještě v 70. letech bylo v Šardicích 5 svateb od rána s muzikou a 70 svateb s večerní muzikou, v dalších letech svatba s muzikou už nebyla. Muzika na svatbě je výjimkou a to jen v případě, že se jedná o svatbu muzikanta některé místní kapely. To se ale nejedná o svatební zábavu. Muzikanti jsou jen jako svatební hosté a během svatby hrají v místě konání. V 60. letech měly svatby s výslužkou naposledy Marie Kyselková-Hromádková a bez výslužky Jarmila Esterková-Příkazská.
O tom, že některé tradice je možné dodržovat i v současné době svědčí poslední krojovaná svatba i s výslužkou v r. 2007, po více než 40-ti letech. Své „ano“ si v krojích řekli Jarmila Holešinská ze Šardic a František Makudera z Dolních Bojanovic.

Předvedení Šardické krojové svatby na Slováckém roku v Kyjově, 1927 a v r. 1986 při oslavách 700 let od první písemné zmínky o obci